Když lidé sdílejí své příběhy

Co nebo kdo nejvíce charakterizuje jednotlivé země světa? Myslím, že to jsou především lidé, kteří v nich žijí. Poznat život obyvatel Kypru, jak jen to bude možné, byl jeden z mých personálních cílů. Díky práci pro organizaci jsem zde potkala mnoho tváří, místní nám odhalili své kulturní zvyklosti, dovolili nám nahlédnout do svých domovů, navázali jsme nová přátelství, cestovali, radovali se i řešili problémy a pomáhali si. Přesto všechno jsem toužila jít ještě více do hloubky a prožít náhodná setkání s lidmi, kteří nejsou napojení na Erasmus+ a naše projekty. Jak to jen vše vymyslet? Náhoda tomu chtěla, že se jednou z mých spolubydlících stala novinářka z Madridu, se stejnou vášní pro vyprávění příběhů. A tak jsme daly hlavy dohromady a rozhodly se strávit poslední zbytky volného času v ulicích Limassolu, mluvením s obyčejnými lidmi. Velkou inspirací nám byla stránka Humans of New York, v mém případě pak také projekt Tomáše Prince - Humans of Prague. Aby vše mělo nějakou koncepci a korespondovalo se zájmy asociace, bylo nezbytné zaměřit se na něco konkrétního. Moto naší organizace zní "Unlocking Dreams". Proč se tedy nezkusit zeptat na největší životní sny? Sny jsou důležitou součástí lidského života. Můžeme je lehce transformovat do cílů, které jsou pak hnacím motorem našeho konání a vytvářejí proud energie, která vede k jejich uskutečnění. Bez snů by naše mysl byla chudá. Věřím, že pro mnoho lidí je důležité o snech mluvit, už jen proto, že s každým snem je spojena radost. Přesvědčila jsem se o tom v okamžiku, kdy jsme začaly oslovovat kolemjdoucí. Téměř každému se hned rozzářily oči. "Jaky je můj největší sen? A to vás vážně zajímá? No tak se podívejte, přeji si..." Doposud jsme posbíraly více jak padesát příběhů, které z větší části nezůstaly jen u snů. Lidé vyprávěli a vyprávěli, a my s nadšením poslouchaly. Některé z nich jsou více než jen sny, jsou to životní osudy a my jsme nesmírně vděčné, že je tito lidé s námi, resp. veřejně, sdíleli. S některými z nich jsme stále v kontaktu, dá se říci, že se z různých důvodů stali našimi přáteli, byť jen na krátkou chvíli. S jejich dovolením bych tu ráda o nich napsala více. Proč? Protože doufám, že vám mohou něco přinést. Možná to teď vyzní jako klišé, ale já jsem si díky nim znovu uvědomila jak krásný a jednoduchý (ač mi to často nepřipadalo) mám život a také, že bych každý den a každou minutu měla být za tento život vděčná.

Bharat pochází z indického slumu a na Kypru si chtěl naplnit svůj sen - žít kvalitní život. V Limassolu je už téměř rok a ze začátku zde studoval na jedné z univerzit. Na studia a cestu si vypůjčil peníze v domnění, že sežene práci, dokončí školu a začne nový život. Osud tomu však chtěl jinak. Práci nesehnal, prý kvůli tomu, že je Ind. Nyní žije již tři měsíce na ulici, univerzitu musel opustit a stále se marně snaží najít zaměstnání. Potkaly jsme ho sedícího na schodech před kostelem. Jeho příběh nás zasáhl, protože jsme z rozhovoru pochopily, že se jedná o velice inteligentního mladíka, který jen neměl štěstí a tvrdě narazil na byrokratické bariéry. (Poznámka na okraj. Věděli jste, že na Kypru je možné dostat občanství a spolu s ním i "vstupenku do EU"? Je to velice jednoduché, stačí zde investovat do podnikání, nemovitosti nebo státních dluhopisů v minimální hodnotě 300 tis. euro. Pokud zrovna nemáte pár desítek tisíc euro, vaše smůla). Bharata jsme vzaly do charity, kde vypomáháme a zajistily mu alespoň pravidelnou stravu a nějaké to oblečení, přeci jen se blížila zima. Byl to vcelku boj, protože mu chybělo spoustu potřebných dokumentů a potvrzení, ale nakonec zvítězila lidskost nad úředním šimlem. Nyní čeká na umístění do útulku pro imigranty. Co s ním bude dál netuším, nicméně doufám, že když bude mít kde složit hlavu, umýt se a slušně se oblékne, třeba přeci jen nějakou práci sežene. Každý týden ho potkáváme a v jeho výrazu je vidět naděje. Z hloubi duše mu přejeme, aby dosáhl svého snu a prožil spokojený život.

Denis je Kurd a my ho potkaly v našem charitativním obchodě, když nám přinesl letáky s informacemi za co, že to vlastně on a jeho spolek bojují. Jeho snem je mít vlastní zemi - Kurdistán. Na Kypr musel utéci, jelikož vystupoval aktivně v boji za nezávislost Kurdů a za svobodu jejich osmnáct let vězněného vůdce - Abdullah Öcalan, proti turecké vládě. Díky Denisovi jsme se alespoň v našich myšlenkách přenesly na Blízký východ a pochopily další důležitou kapitolu novodobých dějin na tomto území. Nebudu zde rozvádět své politické postoje, jen soucítím s mladým a velice pokorným mužem, který, pokud mluvil pravdu a já mu věřím, přišel násilně o rodinu, střechu nad hlavou a vše co mu bylo drahé. Na Kypru spolu se svými kolegy aktivně propagují vyhlášení autonomního státu - Kurdistánu, který je v současnosti pouze neformálním názvem pro oblast rozkládající se na území Turecka, Sýrie, Iráku, Íránu a Arménie s populací zhruba 40 mil. Kurdů. Denis se nám svěřil, že na Kypru často bojuje s xenofobními postoji a lidé ho, aniž by poslouchali, co jim říká, považují za fanatického extrémistu. Denise jsme viděly vystupovat na jednom z festivalů zaměřených směrem k otevřenosti Evropy a jeho projev byl velice sofistikovaný a podpořený fakty. Já osobně jeho entuziasmus a neúnavnost jít za něčím, čemu skutečně věří, velmi obdivuji. Někdo sní o novém Ferrari, někdo o vlastním státu. Někdo nebude nikdy spokojený. Někdo, kdo přišel o vše, je vděčný za každou maličkost. Takoví už jsme, my lidé.

Constantinos vlastní malý čalounický obchod, okolo kterého každé ráno chodíme do práce. Když nám sdělil, co je jeho snem, v první chvíli jsme se usmívaly. Co taky jiného, když vám muž ve věku padesáti osmi let začne vyprávět, že by si přál ještě jednou potkat ženu a zamilovat se. Povídal dlouho, o všem možném, zřejmě potřeboval čas, až došel k tomu, proč je jeho sen takový, jaký je. Před třiadvaceti lety přišel o svou manželku. Vše se odehrálo jednoho slunečného nedělního dopoledne, když chtěl vzít celou rodinu do zoo, ale jeho žena mu řekla, že potřebuje trochu uklidit jejich krámek, ať jdou sami. Při zametání chodníku ji srazilo auto a zemřela. Constantinos sám vychoval dvě malé děti a když z šuplíku vytáhl staré noviny a ukázal nám článek, který o něm, jako o statečném otci, kdysi napsali, zaslzely mi oči. Řekl moc krásnou věc. "Víte, děvčata, já jsem poznal svou životní lásku a taky o ni přišel. Často jsem si říkal, proč já, taková nespravedlnost! Ale jednoho dne jsem si uvědomil, že jsem měl vlastně štěstí, protože mnoho lidí tu pravou lásku nikdy nepotká, anebo potká, ale nechá ji proplout mezi prsty." U Constantina se zastavíme každý týden, vždy na nás čeká s úsměvem a s taškou plnou ovoce. My zase na oplátku nosíme něco sladkého. Poznaly jsme již i jeho dceru a syna, moc milí lidé. Jen žijí v Nikósii a za otcem jezdí jednou za měsíc a on se cítí poněkud osamělý, zřejmě i proto si s námi tak rád povídá. A my s ním, protože se tu pak cítíme více jako doma.

Nitsa je impresivní dáma, která prožila ve svém životě mnoho zvratů. Její příběh mě oslovil, jelikož ženy jako je ona obdivuji. Její sen je prostý, přeje si štěstí pro všechny své blízké. Nitsa pracuje ve vedení charity a tudíž se s ní potkáváme každý den. Když jsme jí pověděly o našem malém projektu, s nadšením se rozpovídala. O historii Kypru, politických problémech, o své rodině, charitě a úloze žen v dnešní společnosti. Vychovala tři děti, její manžel je Angličan a po událostech roku 1974, nechtěl dále setrvávat na Kypru. Nitsa, ač se bránila domov opustit, následovala svého muže do UK a třináct let zde pracovala pro jedno z britských ministerstev. Manžel byl velmi vytížen svým povoláním, a tak často zůstávala na vše sama, a i přesto vystudovala v Anglii univerzitu. Po návratu na Kypr se rozhodla zaměřit více na sociální sféru, ačkoliv měla spoustu nabídek a mohla pokračovat v budování úspěšné kariéry. Stála u zrodu charitativního obchodu a podílela se na mnoha fundraisingových projektech. Jak sama řekla, charitu nikdy neopustí, stejně jako svého, již několik let bohužel vážně nemocného manžela. "Život není lehký a není ani těžký. Je to jen na nás jak k němu budeme přistupovat a jak dokážeme využít toho, co nám dává. Jak, že se to říká? Určitě to znáte i ve vašich rodných jazycích. Je sklenice zpola plná nebo zpola prázdná? Já se ji vždy snažila vidět zpola plnou."

Všechny příběhy budou postupně uveřejněny na této webové stránce nebo na facebookové stránce "Unlocking Dreams of Limassol", pro větší autentičnost bez větších jazykových korektur, tak jak nám je lidé sami vyprávěli. Koordinátor naší organizace věří, že by v budoucnu mohl materiál, který jsme posbíraly využít k získání grantu na jeden projekt zaměřený na vzdělávání mládeže v oblasti kultury (fotografování, tvůrčí psaní a kresba). To by bylo skvělé, nicméně pro nás je odměnou už jen to, že nás ta práce baví. A tak trošku jsme si i přály, aby po nás na Kypru něco zůstalo.