Kyperské útulky aneb O smutných psích očích

Tento článek se mi nebude psát lehce, ale je třeba poukázat i na věci špatné, protože před realitou, neb je krutá, by se neměly zavírat oči. Zvířata, čímž myslím především psy a kočky, to na Kypru nemají jednoduché. Pro mnoho obyvatel nemá jejich život hodnotu deseti eurocentů. Nevnímají je jako živé bytosti, ale pouze jako majetek - věc, kterou používají když potřebují, a když už ji nepotřebují, tak ji odhodí. A podle toho to vypadá v útulcích a také na ulicích, podél cest a silnic. Samozřejmě tu najdete i mnoho milovníků chlupatých stvoření, ale v globálu bohužel převládají ti, kteří neřeší a jsou vůči pejskům a kočkám lhostejní. 

Psi mě doprovázejí celým mým životem. Už jako miminko v kočárku mě hlídala fenka dlouhosrstého jezevčíka. Jmenovala se Endy a prý se od mě nehnula na krok, možná i proto, že kdysi byla matkou a o svá štěňátka bohužel přišla vinou zákeřné nemoci. Její odchod jsem ve svých deseti letech hodně oplakala a na rodičích si vyprosila dalšího pejska, jak jinak než jezevčíka. Po jeho boku jsem prožila krásných čtrnáct let a nyní mám již šestým rokem dalšího jezevčíka, tentokráte krátkosrstého. Po mém odjezdu jsem si uvědomila jak moc jsem na psy fixovaná, a tudíž jsem s nimi chtěla zůstat v kontaktu i na Kypru. Pejsky z útulků jsem venčila i v Čechách, a tak jsem skrze dobrovolnické skupiny začala hledat místa, kde je potřeba pomoci. Od října chodím pravidelně venčit do soukromého útulku nedaleko Limassolu a když mi to čas dovolí, navštívím útulek v Dali, což je vesnice nedaleko Nikósie. Momenty strávené s pejsky mě uklidňují a vnitřně obohacují, zároveň ale i neskutečně zraňují. Asi je to tím, že jsem daleko od domova a vše prožívám intenzivněji, nicméně to, co je zde na denním pořádku, to se v Čechách děje jen v mimořádných případech. Útulky praskají ve švech, většina psů se sem dostane ve stavu vážné podvýživy, celkového zanedbání, častá jsou zranění a také feny odhozené spolu s čerstvě narozenými štěňaty. Jsem od přírody pacifista, ale v tomto případě mě dohání šílený vztek. A znovu a znovu si říkám, že mám snad opravdu raději zvířata než lidi. Jak krutá a bezohledná dokáže lidská rasa být. První týdny jsem v noci nemohla pořádně spát a pořád dokola přemýšlela, co jen bych mohla více udělat. Teď už jsem vše vstřebala, protože vím, že v útulcích, které jsem navštívila je o pejsky dobře postaráno. Co já tu mohu jako cizinec udělat, je chodit venčit a pomáhat tak se socializací pejsků, plus se podělit o své kapesné a nakoupit pamlsky. Po novém roce bychom rádi v rámci naší organizace uspořádali veřejnou sbírku, tak jsem zvědavá, zda-li se nám to podaří.

V krátkosti se vám pokusím popsat, jak se místní ochranáři a dobrovolníci snaží pejskům pomoci. Na Kypru existují dva typy útulků - soukromé a "státní". Státní dávám do úvozovek, jelikož podpora ze strany státu je prakticky nulová a tato zařízení, ač zřízená samosprávou, fungují na bázi dobrovolnické činnosti. Shánění příspěvků a nových domovů probíhá z velké části přes sociální sítě. Umístit pejska do rodiny na Kypru je takovým malým zázrakem a tak útulky transportují pejsky do zemí EU, převážně UK. Asi jedna z největších absurdit s jakou jsem se zde setkala. Nicméně lepší vystavit pejsky stresu z dlouhé cesty, než aby do smrti museli žít v kleci. Po vstupu Kypru do EU v roce 2004 se pravidla karantény naštěstí zmírnila. Prostřednictvím skupin na facebooku kyperští dobrovolníci rozesílají fotky spolu s krátkými příběhy pejsků a partneři v příslušných zemích zase pomáhají s dokončením celého procesu adopce. Šance na lepší život v zahraničí vyjde pro jednoho psa na cca 600 euro a je z převážné většiny hrazena novými majiteli. Vše má svá pravidla a dle slov zasvěcených osob tento "obchod" naštěstí funguje. Noví páníčci se o své mazlíčky hezky starají, přeci jen museli podstoupit nutné formality a vynaložit nemalé peníze, a navíc rádi a pravidelně reportují jak se hafanům daří. Sirius Dog Sanctuary (Limassol) a D.O.G. Rescue Cyprus (Dali) měsíčně uskuteční okolo čtyřiceti letů, potřeba by ovšem bylo dvakrát až třikrát tolik. 

Moje poslední návštěva útulku proběhla v rámci projektu "Social Inclusion Days" se studenty a doktorandy z místních univerzit. S pejsky jsme prožili krásný den, nachodili několik kilometrů a rozdali nespočet pohlazení. Vím, že to není mnoho, ale bylo hezké vidět, že nová generace vnímá psí život přeci jen jinak a je mnohem citlivější. Třeba se jednou někdo z nich stane členem kyperské vlády a rozhodne o zákonu, který bude konečně pohlížet na psy, kočky a další zvířata jako na živé bytosti, a ne pouhé věci. Během venčení jsem tu potkala krásnou fenečku. V útulku je teprve krátce a tak ještě neměla jméno. Začali jsme jí říkat Ginger, protože je to zrzečka zrzavá. Byla neskutečně hodná a poslušná, ale také bojácná. Při pouhém natažení ruky se prudce přikrčila k zemi, a když zaslechla zvuk automobilu, začala panikařit. Nechci vůbec myslet na to, co si asi prožila. Je to první pejsek, se kterým jsem tu navázala hlubší kontakt. Ani nevím jak se to stalo, ale přirostla mi za ten jeden den k srdci. Snažím se jí teď prostřednictvím FB skupin najít nový domov v Anglii. Proces bude rychlejší, když se o jeden konkrétní případ bude starat konkrétní člověk. Už ji vidím v nějaké rodině s dětmi, kde bude věrnou a laskavou psí společnicí.

Tolik ve stručnosti o další části mého projektu v rámci EVS. Možností zapojit se v různých polích dobrovolnické činnosti je mnoho a každý si zde může najít své uplatnění. 

Brzy tu budou Vánoce, tak nezapomeňte na své blízké a také na ty, kteří jsou přes svátky sami a čekají třeba jen na vlídné slovo, úsměv, nebo pohlazení. Kdy jindy bychom měli sdílet radost, být laskaví a ohleduplní. 

Veselé Vánoce.