Nikósie - město dvou tváří

Hlavní město Kypru Nikósii jsme měli možnost navštívit během úvodního školení dobrovolníků, na které jsme odjížděli týden po mém příletu na ostrov. Strávili jsme tu pět krásných dní a já se vám pokusím popsat své nejsilnější zážitky a zároveň s nimi také trochu přiblížit více než zajímavou historii tohoto specifického města.

Nikósie (nazývaná také Lefkósie) leží uprostřed ostrova a její jižní část je hlavním městem Kyperské republiky, severní část je metropolí Severokyperské turecké republiky, kterou však mezinárodně uznává pouze Turecko. K rozdělení města nárazníkovou zónou OSN -  tzv. Zelenou linií (známá také jako Attilova linie) došlo po roce 1963, kdy zde propukly násilné etnické nepokoje. V roce 1974 následovala turecká invaze, při které Turci zabrali 37% ostrova, včetně severní části Nikósie. V současné době Nikósii náleží smutné prvenství - je to jediné rozdělené město světa.

S přilehlými aglomeracemi má město cca 300 tisíc obyvatel a na jeho důkladnější průzkum budete potřebovat zhruba tři dny. Vzhledem k pestré historii ostrova se Nikósie pyšní mnoha architektonickými styly. V letech 1489 - 1571 byl Kypr postoupen Benátkám, v období 1571 - 1878 byl součástí Ottomanské říše, od roku 1878 pak náležel pod Britské koloniální panství a teprve v roce 1960 došlo k ustanovení samostatné republiky. Většinu významných pamětihodností naleznete ve staré části města, která je obehnána benátskými hradbami z 16. století. My jsem navštívili například Arcibiskupský palác, Památník svobody, Hamam Omerye (ženské lázně), nejvyšší budovu starého města Pyrgos tu Siakola, která nabídne panoramatický pohled na celé město, kostel Agios Antonios, mešitu Bayraktar, mešitu Selimiye a další.

Hlavním smyslem našeho školení bylo seznámení se s historií Kypru, pochopení problematiky separace ostrova, ale také náš osobnostní rozvoj - akcelerace motivace do následující dobrovolnické práce, ujasnění si personálních cílů, zbavení se strachu otevřeně hovořit o problémech, vyhnutí se kulturnímu šoku atd. Utvořili jsme skupinu sedmi osob z dvou různých neziskových organizací - já spolu s dvěma kolegy z KEY a čtyři dobrovolníci z Almyras - organizace podporující ochranu životního prostředí. To vše pod vedením Eliase Mastorase, zkušeného školitele programu Erasmus+, na jehož lidský přístup a skvěle promyšlený postup předávání informací dlouho nezapomenu. Víc takových odborníků! První dva dny jsme načerpávali teoretické poznatky a navzájem se seznamovali. Zbytek školení jsme věnovali praktickým dovednostem a vyrazili prozkoumat město. Dostali jsme různé úkoly, mezi které například patřilo i oslovování lidí s otázkou jak vnímají rozdělení ostrova. Samozřejmě, že ne každý s námi chtěl hovořit, ale i přesto se nám podařilo posbírat několik zajímavých příběhů. Hovořili jsme například s panem Pavlosem, který vlastní malý krámek s upomínkovými předměty nedaleko hlavní nákupní ulice Odos Lidras (ang. Ledra Street). Před rokem 1974 založili ve Famagustě spolu s bratrem malé pekařství, po turecké invazi museli krámek opustit a jeho bratr dokonce málem přišel o život při jednom z konfliktů. Ještě dnes, když nám o tom vyprávěl, se neubránil slzám. Dále jsme oslovili mladého vojáka střežícího jižní stranu Zelené linie. Sdělil nám, že zde nezaznamenal větší konflikt a že se v současné době situace dá považovat za velice mírumilovnou. Na otázku jak vnímá rozdělení a zda je pro sjednocení ostrova mi však nechtěl odpovědět. Tato problematika vzbuzuje v obyvatelích silné a rozporuplné emoce. Snažím se ji nějakým způsobem pochopit a pomalu si utvářím vlastní názor. Obdržela jsem několik dotazů na okupaci naší země Rusy, místní v tom asi vidí jakousi analogii. Je těžké odpustit staré křivdy a bezpráví, sama s tím bojuji. Na minulost by se nemělo zapomínat, bez odpuštění ale nelze jít dál a najít cestu smíru. 

Podělím se s vámi ještě o poslední příběh, který je zároveň mým nejsilnějším zážitkem z Nikósie. Jeden den jsme vyrazili na průzkum severní části města. Demilitarizovanou zónou (nazývána také Buffer Zone) lze projít na dvou místech - Ledra Street a Ledra Palace. Při překročení hranice je třeba mít s sebou platný cestovní pas nebo ID Card a je nutné absolvovat kontrolu policie na obou stranách linie. Byl to zvláštní pocit, během 100 metrů se ocitnete v úplně jiném světě. Z rušné, obchody a restauracemi obklopené hlavní třídy jižní části města se po chvilce chůze dostanete do místa, kde se jakoby zastavil čas a vypadá to, že se zde prakticky nic nevybudovalo. Ulice jsou podstatně více znečištěné a vzduch tu má zvláštní vůni. Zajde-li člověk dál od turistické zóny, dýchne na něho silně orientální atmosféra, ale také chudoba okolního prostředí. Pomalu jsme kráčeli dál až jsme přišli k malé restauraci, před kterou sedělo několik hostů, když v tom na nás od jednoho stolu vykřikl postarší muž. "Nebuďte všichni jako zvířata, alespoň pozdravte, když už se nám ani nepodíváte do očí!" Zarazili jsme se, pocit asi jako když na vás někdo vylije kýbl studené vody. Co se mu sakra nezdá, napadlo mě v první chvíli. Na zvídavé turisty ověšené foťáky musí být přeci zvyklý. Už ani nevím proč, ale instinkt mě otočil čelem k tomuto muži a v tu chvíli se na jeho tváři objevil úsměv. Pozval nás ke stolu, nabídl nám výbornou tureckou kávu a začal si s námi povídat. Blížila se tma a tak jsme se nemohli zdržet moc dlouho. Škoda, pan Şahin by měl co vyprávět! Jeho syn ho prý každý den po práci přiveze před tuto restauraci a on tu sedí, pozoruje kolemjdoucí a čeká až se lidé k sobě začnou chovat s úctou, pozdraví a třeba přidají i úsměv. Také je tu prý proto, aby jednoho dne mohl na vlastní oči vidět zrušení hranice, neboť věří, že obě strany naleznou brzy společnou řeč a Kypr se znovu sjednotí. Letos tu takto sedí pátým rokem, upřímně mu přeji, aby se dočkal.  

Poslední den školení připadl na 21. září - tento den slaví celý svět Mezinárodní den míru. My jsme na počest tohoto dne zakončili náš společně strávený čas návštěvou Domova spolupráce (Home for Cooperation). Jedná se o unikátní komunitní centrum sídlící na přechodu Ledra Palace, které s využitím svých zdrojů povzbuzuje lidi ke vzájemné spolupráci přes hranice a dělící linie. Domov pro spolupráci má v podstatě za cíl stát se stavitelem mostů mezi oddělenými komunitami a budovat mezikulturní důvěru. V prostorech centra vládla velmi přátelská atmosféra a tak jsme ve finále byli trochu smutní, že to vše pomalu končí. 

Pokud plánujete strávit dovolenou na Kypru, Nikósii určitě navštivte, ačkoliv by vám mnoho turistů zřejmě řeklo, že to vlastně není moc hezké město. Marně zde budete hledat honosné vládní budovy nebo velká nákupní centra. Co však Nikósii chybí po stránce infrastruktury, to vynahrazuje svým silným příběhem a nevšední atmosférou. Těší mě, že jsem alespoň na pár dní mohla být její součástí a poznávat život místních lidí.

Koho by více zajímala problematika rozdělení Kypru, zde přikládám odkaz na velice pěkně nafilmovaný dokument: Sharing an Island.