Příběh s dobrým koncem? Doufejme!

Nedílnou součástí našeho každodenního života na Kypru jsou kočky. Podle historických pramenů je na ostrov přivezl císař Konstantin v roce 327, kdy zemi zasáhlo velké sucho a přemnožily se tu zmije. Kočky tedy v historii obyvatelstvu pomohly a nyní, několik stovek let poté, jsou vnímány jako problém. Najdete je tu opravdu na každém rohu, Kypr je doslova kočičím ostrovem. Statistiky uvádí celkový počet přes 1,5 milionu, což je více než obyvatel. Na jednoho člověka zde připadá cca 1,5 kočky, s realitou to ovšem nemá nic společného, neboť většina koček žije na ulici v žalostných podmínkách. Kyperská vláda během ekonomické krize, z úsporných důvodů, zastavila program sterilizace a kočky se začaly nezadržitelně množit. Dnes, zhruba pět let poté začíná být situace neúnosná. Místní milovníci zvířat kočky krmí, případně se je snaží odchytit a za pomoci několika ochranných spolků, odvést k veterináři ke kastraci. Je to však jen kapka v moři a vzhledem k tomu, že jedna kočka má v průměru 7-8 mláďat ročně, kam to asi dále povede? 

Naši malou zahradu obydlela kočičí rodina dávno před tím, než jsme přijeli. Právoplatnou obyvatelkou je pouze kočka Milita, domácí mazlíček všech předchozích dobrovolníků, kteří nám nezapomněli na nástěnce zanechat vzkaz s prosbou, ať se o ni hezky staráme. A tak jsme i učinili! Ne všichni s nadšením, ale v převážné většině ano. Jsem za to moc ráda, protože pro mě jsou zvířata na stejné úrovni jako lidé, často i výše. Nikdy nepochopím jak jim může někdo ubližovat, nebo nepomoci, když to potřebují. A tak jsme přijali Militu do rodiny a spolu s ní i její tři huňaté kamarády, a žili jsme tu šťastně až do našeho odjezdu. 

Kdepak, tady kočičí příběh nekončí! Jednoho dne, na mé obvyklé cestě z krámu s potravinami, se ke mně připojilo kotě. Nic špinavějšího a zuboženějšího jsem dlouho neviděla. Bálo se, když jsem se zastavila a trochu se k němu přiblížila, ale nepřestalo mě následovat. Těsně před tím, než jsem odemkla domovní dveře zmizelo a než jsme stačila vybalit nákup, už ho vidím, jak na zahradě krade Militiny granulky. Takhle to trvalo další týden až našim kočkám došla trpělivost a začaly nepokoje. Koťátko to ale nevzdávalo a znovu a znovu přicházelo, den ode dne v horším a horším fyzickém stavu. Bylo žalostné to pozorovat a myšlenka, že někde ve velkých bolestech umře mě nepřestávala trápit. Až jsem to nevydržela a pokusila se ho odchytit. Kdybyste jen viděli ten proces! Gumové rukavice vytažené až po lokty a v zádech pištící Gabi, vystrašená z faktu se ho dotknout, ale pevně rozhodnutá mi pomoci. Mám tu holku prostě ráda. Pěkně jsme si u toho ponadávaly, já česky a ona francouzsky, ale podařilo se! Ještě ten den jsme vyrazily k veterináři, kde se nás ujala moc příjemná paní doktorka. Diagnóza už tolik příjemná nebyla. Kotě mělo snad všechny možné nemoci, bylo doslova prolezlé parazity od čumáčku až po konec ocásku, podvyživené a divoké. Při zjištění kolik nás bude léčba stát, se nám udělalo černo před očima. Co ale dělat? Musely jsme pomoci a já byla moc ráda, že mi holky na účet u veterináře přidaly. Holt, od zítřka už žádná káva a víno, bude se šetřit! Koťátko je holka a my ji pojmenovaly Pato. Proč právě Pato? Jméno se lehce vyslovuje ve všech jazycích a v překladu znamená slovo "kachna". A ona se občas kolíbá jako malá kachnička, protože ještě pořádně neví jak používat ty své dlouhé tlapky. Vítej do rodiny, Pato! 

Léčba spočívala v podávání antibiotik, správném krmení a v separaci od okolní fauny. Vyhradily jsme Pato místnost v prádelně, založily krabici s pískem a začaly se svědomitě starat. Při další návštěvě u paní veterinářky nás čekala pochvala za péči se slovy, že nám od teď bude účtovat pouze medikaci, jelikož jsme dobrovolníci a také první lidé za dobu její praxe, kteří investují do pouliční kočky. Vidíte? Na světě stále existují dobří lidé, jen člověk musí mít to štěstí a potkat je. Pato dostala potřebná očkování a my slavily, že ji brzy budeme moci pustit ven. Bohužel předčasně. Při další návštěvě ordinace jsem se dozvěděla, že oslabená imunita zapříčinila dermatofytózu. Po čtyři týdny musíme dvakrát denně podávat léky a doufat, že pak už vše bude konečně v pořádku. Moc si to přeji, Pato je totiž ta nejhodnější kočička. Už druhý den věděla, jak používat kočičí záchod, přestala být divoká a neuvěřitelně rychle se socializovala. Mám pocit jako kdyby skutečně věděla, že jsme jí zachránily život. Po skončení léčby ji vyčistím kožíšek a pak z ní bude opravdová kočičí fešanda. Než odjedeme, pokusíme se pro ni nalézt řádný domov, nechci, aby žila na ulici. Tak nám, prosím, držte pěsti, ať to vše dobře dopadne!