Víkend v "Zemi nikoho"

Jeden z cílů, které jsem si stanovila před mým odjezdem na Kypr, bylo poznat tuto zemi skrz na skrz, vidět nejen turisticky atraktivní lokality, ale také místa, kam se jen tak někdo nedostane, nebát se a objevovat, hovořit s místními lidmi a pochopit, co se zde v minulosti odehrálo. Po bližším prozkoumání severní části Nikósie mě uchvátil složitý historický vývoj ostrova a touha podívat se na "tureckou stranu" sílila každým dnem. A tak jsme jednoho pátečního odpoledne vyrazili ve vypůjčeném autě na náš první velký výlet. Doprovázeni lehkými obavami, protože po překročení Green line jsme přestávali být kryti pojištěním, které nám poskytuje Evropská komise, ale jak se říká, "risk je zisk" a rozhodně nejsme první ani poslední, kdo tak učinili. Hranice jsme přejeli na přechodu Famagusta Crossing nedaleko vesnice Agios Nikolaos. Kontrola dokladů proběhla vcelku rychle a po zaplacení pojištění vozidla ve výši 20 €, jsme mohli pokračovat dále. Jelikož se snažíme cestovat co nejlevněji, chtěli jsme zaplnit auto a poptávali se mezi místními, kdo by se s námi vydal za dobrodružstvím. Jedna z mála, která našla odvahu byla moje kamarádka Veronica. Když se zeptáte mladých lidí z jihu, zda by se chtěli podívat za hranice, všichni vám odpoví ano. Nikdo z nich je však v minulosti nepřekročil a je velmi zajímavé sledovat jejich reakce, pokud přijde na toto téma. Problematika rozdělení ostrova je hluboce zakořeněna v jejich myslích a stále vyvolává rozporuplné pocity. Pravdou je, že na kontrole Veroničina pasu si celníci dali opravdu záležet. Co mě zarazilo, byla její prosba, zda může z mého mobilu poslat zprávu domů, že je v pořádku. Kyperská čísla po překročení hranic přestávají fungovat a telefony jsou mrtvé. V 21. století v civilizované zemi trochu zvláštní, nemyslíte? 

Hraniční pásmo rozdělující řeckou a tureckou stranu připomíná přechod mezi Československem a Německem před rokem 1989. Vysoké zdi obehnané ostnatými dráty vyvolají v citlivějších pozorovatelích pocity smutku. Válka zasáhla ostrov 20. července 1974, při vojenské invazi s krycím názvem Attila. Čtyřicet tisíc tureckých vojáků tehdy obsadilo 38% ostrova a ke společnému otevření hranic došlo až v dubnu roku 2003. Severní (obsazená) část ostrova byla vyhlášena za Severokyperskou tureckou republiku v roce 1983, mezinárodně uznávaná je ovšem pouze Tureckem, dalo by se tedy říci, že se jedná o "Zemi nikoho". Pozůstatky útoku jsou na řecké straně dodnes viditelné. Podél betonových zátarasů můžete vidět zbytky rozstřílených vesnic, cedule s varovnými nápisy "minové pole" nebo zpustošené kostelíky, kde byly zničeny symboly ortodoxního náboženství. 

Pokračovali jsme dále směrem na východ k pobřežnímu městu Famagusta (řecky Ammóchostos, turecky Gazimağusa). Z historických pramenů se dochovala informace, že Famagusta byla založena 400 let př. n. l. a jméno Ammóchostos ("skryté v písku") si vysloužila díky svým písečným plážím. V současné době tu žije okolo 35 tisíc obyvatel, a pokud byste se zeptali, co je pro toto město specifické, odpověď je jasná - jižní předměstí Varosha, známé také jako "Varosha Ghost Town". Famagusta, původně rybářská vesnička, zažila svůj rozkvět na přelomu 60. a 70. let 20. století. Tehdy se z ní stala něco jako "Kyperská riviéra" a byla hojně vyhledávanou turistickou destinací i místem odpočinku mnoha známých osobností. Vše skončilo po vpádu tureckých vojsk, kdy obyvatelé i turisté v obavách o svoji bezpečnost během několika hodin z města uprchli. Turci obsadili Famagustu v druhé vlně invaze, dne 14. srpna 1974. Když se tehdy tanky blížily k městu, obyvatelé (převážně kyperští Řekové, podle odhadů více jak 30 tisíc) opustili své domovy z minuty na minutu, jen s tím nejnutnějším, co stihli v rychlosti pobrat a s nadějí, že se zase brzy vrátí. Bohužel se tak nikdy nestalo. Pohled, na tuto část města obehnanou ostnatým drátem, je tristní. I silnějším povahám běhá mráz po zádech a já osobně přiznám, že jsem nevydržela být v této lokalitě dlouhou dobu. Oprýskané budovy, rezivějící automobily, vytlučená okna, uvnitř domů stále ještě osobní věci majitelů, stoly s talíři, tak jak je zanechali během jídla...Scenérie jako z postapokalyptických filmů. Já jsem si to vše propojila s konkrétními příběhy, které se mnou před tím sdílelo několik přátel v Limassolu a bylo mi skoro do breku. Nemám z této lokality mnoho fotografií, ač jsem byla požádána fotit co nejvíce to půjde. Vstup do Varoshy je přísně zakázán a stejně tak pořizování snímků, což mi bylo velice rázně vysvětleno jedním z hlídkujících tureckých vojáků. Opravdu zvláštní atmosféra, smíšené pocity a hlava plná otázek typu: Jsem ještě vůbec v Evropě? Jak je tohle možné? Proč s tím někdo něco neudělá? Odpovědi nejsou jednoduché, obě strany si nemohou odpustit dávné křivdy, a jak tomu u většiny konfliktů bývá, v pozadí se skrývá také mocenský boj a peníze. O sjednocení Kypru probíhají již mnoho let neúspěšná jednání. V roce 2004 se uskutečnilo referendum, v rámci kterého se obyvatelé turecké strany vyslovili pro unifikaci a kyperští Řekové naopak většinově odmítli. V blízkosti ostrova se nacházejí rozsáhle podmořské zásoby ropy a plynu, které si samozřejmě nárokují všichni. V případě Varoshy, Turci musí dodržet rezoluci Rady bezpečnosti OSN z roku 1984, podle které by měly být nemovitosti předány původním majitelům. Turci byli rovněž vyzváni o postoupení Varoshy administrativě OSN, která spravuje celou nárazníkovou zónu. Tuto část rezoluce nenaplnily. Proč? Tady se můžeme pouze domnívat. Jedním z důvodů by mohlo být údajné masové rabování, které několik let po okupaci systematicky prováděla sama turecká armáda. Vojáci prý vykradli sejfy bank, obchody s luxusním zbožím a vše cenné, co se ve Varoshe nacházelo. Dodnes mezi místními kolují příběhy o pokladech - zlatu a špercích, které zakopali boháči na svých zahradách, když prchali před invazivní armádou. Dost možná je to pravda, ačkoli turecké úřady o krádežích nechtějí ani slyšet. Rovněž ovšem nestojí ani o pozornost, která je Varoshe věnována a striktně území hlídají, dostat se legálně dovnitř je prakticky nemožné a i pouhá fotografie zvenčí je problémem. To nevyvolává mnoho důvěry. Varosha Ghost Town je prostě nekonečným tématem k diskuzi, opředená tajemstvím a mýty.

Z turistického pohledu je Famagusta velice příjemným městem s nádechem orientální atmosféry. Stará část města je obehnána 3,5 km dlouhou kruhovou zdí, která byla postavena v 16. století na ochranu benátských vládců proti Turkům. Roku 1571  bylo město dobyto Turky a jedna z nejhezčích budov - gotická katedrála svatého Mikuláše byla přeměněna na mešitu Lala Mustafa Pasha. Opravdu překrásná stavba, která mě naprosto uchvátila a nevím proč, ale připomněla mi chrám Notre Dame v Paříži. Dalšími historickými zvláštnostmi Famagusty jsou ruiny františkánského kláštera a dalších kostelů, stejně jako pozůstatky vil a paláců bohatých obchodníků a šlechticů. Dnes se ve městě prolíná křesťanská minulost a muslimská současnost. Po otevření prvního hraničního přechodu mezi severním a jižním ostrovem v roce 2003 se do města pomalu vrací turistický ruch. Famagusta bude těžko dohánět svůj dávno ztracený lesk, ale kdo ví, třeba se jednou otevře i Varosha a její překrásné pláže. Prozatím Famagusta zůstává smutným důkazem politických rozporů a nevraživosti mezi rozdílnými etniky.

Famagustě jsme věnovali celodenní prohlídku a na večer naše cesta pokračovala dále na severovýchod, k poloostrovu Karpas a údajně nejkrásnější pláži celého ostrova nazývané Golden Beach. Peníze šetříme, kde to jen jde a tak jsme se rozhodli, že naším místem pro přespání se pro tento víkend stane pláž. A proč ne? Kdo ví, třeba už nikdy v životě podobné okamžiky neprožiji. Cesta z Famagusty trvala něco přes hodinu, samozřejmě jsme několikrát zabloudili, a tak jsme do cíle dorazili za hluboké tmy. Jak vám jen popsat zdejší kraj... Představte si pusto a prázdno, neudržované cesty, oprýskané ukazatele směru, častěji tu potkáte osla než auto. Severní část není zasažená turistickým ruchem tak jako ta jižní, je to poklidné místo. Uprostřed noci to vše působilo až doslova strašidelně a já chvílemi přemýšlela, zda byl camping dobrý nápad (už nikdy víc nebudu koukat na filmy jako Wolf Creek a podobně). Já a Gabi jsme rozbalily spací pytle pod širým nebem, ostatní postavili stany. Ulehli jsme za zvuku mořského příboje, pozurujíce hvězdy a měsíc. Nikdy jsem neviděla hvězdy tak blízko, zdálo se, že stačí jen natáhnout ruku a můžete se jich dotknout. Úchvatný moment, najednou přerušil šramot a něco se k nám pozvolna přibližovalo. Krve by se ve mě v té chvíli nedořezal, tak a je to tady, teď zaplatíme za naši lehkovážnost. Můj hororový scénář se naštěstí neodehrál a ze tmy na nás vykoukl pejsek. Jaké milé překvapení! Od pohledu sympaťák, s čenichem vycvičeným k vyčuchání něčeho na zub a toužící po společnosti. Nakrmili jsme ho a on s námi zůstal až do rána, dokonce si se mnou přivstal na východ slunce a ochotně mi zapózoval na fotografii. Často na něj vzpomínám a věřím, že se jen někomu zatoulal a pokud ne, tak že se mu v téhle divočině dobře vede. Hned po probuzení jsem zjistila, že recenze označující Golden Beach za jednu z nejhezčích pláží celého ostrova, nelhaly - bílý písek, křišťálově čisté moře, nedotčená příroda. Odjíždělo se nám těžko, ale čas kvapil a my chtěli ještě vidět Cape Apostolos Andreas, který je nejvýchodnějším a zároveň nejsevernějším bodem ostrova, a spolu s ním i zdejší pravoslavný klášter. Ten se bohužel aktuálně nachází ve stavu kompletní rekonstrukce, tudíž jsme mohli navštívit jen část komplexu. Cestou dál na východ jsme potkali několikrát divoké oslíky. Slovo divoké není úplně namístě, protože tihle hoši už dávno zjistili, že batohy turistů jsou plné dobrot. Jen doufám, že je lidé krmí tím, čím mají a ne sušenkami a podobnými nesmysly, které jim akorát tak ublíží. Cape Apostolos Andreas je překrásné místo, jak jinak něž azurové moře, úchvatný výhled, který vám při dobré viditelnosti dovolí v dáli spatřit Sýrii. Co mi trochu vadilo byly všudypřítomné turecké vlajky, na to jsou místní opravdu specialisté. Nechci nikoho soudit, ale přišlo mi to příliš, stejně tak, jako obří nápis "Hrdý, kdo je Turek", který můžete spatřit při průjezdu podél pohoří Kyrenia. To nic nemění na faktu, že obyvatelé jsou velmi přátelští a já nemohu říci po této víkendové návštěvě severní části ostrova špatného slova. Přála bych si mít více času na mluvení s místními lidmi, tak se snad ještě někdy v budoucnu naskytne příležitost vrátit se zpět. Je pravdou, že sever je ekonomicky daleko za jihem a není problém to poznat okamžitě po překročení hranic. V mých očích ho však tato, řekněme "zaostalost", činí nedotčeným místem s panenskou přírodou a divokými zvířaty, a k ucelenému obrazu o Kypru je nezbytné ho navštívit.